Verbuňk

VERBUŇK

přehled scén (kurzívou se promítá, normálním písmem hraje)

Verbuňk
Setkání s šéfem zametačů
Hospoda
Potácivý Čestmír
Rodina
Noviny – nález informace o věštírně
Věštkyně
Noviny – inzerát o práci v krematoriu
Pohovor krematorium
Čestmír hází ramena – radost – potká ženu
Bratr, v závěru šéf balí ženskou
Inverzní verbuňk
Krematorium
Čestmír na úprku
Matka + závěrečný taneček

Obsazení:
Čestmír – Jindra
Šéf – Marek
Chlap ve verbuňku – Filip
Hostinský – Filip
Věštkyně – Marek?
Matka - ?
Otec – Martin
Žofie - ?
Chlap z verbuňku 2 - ?
Chlap z hospody při záměně – Martin
Kraus z krematoria – Filip
Mrtvola - Martin



FILM VERBUŇK

Záběr na tanečníky v krojích, kteří tančí verbuňk. Záběry doprovází hlas dokumentaristy.
hlas: Verbuňk je tanec s předem daným pevným rámcem. Za doprovodu hudby tanečník zazpívá krátkou píseň, poté k sobě srazí paty, tleskne rukama, dupne a rukama plácne na stehno nebo lýtko a zavýskne. Tato pasáž tance se odehrává téměř na místě v pomalém rytmu; poté ovšem hudební doprovod zrychlí a tanečník předvede sérii výskoků, otoček, přeskoků a podřepů doprovázených tleskáním ve velmi svižném, stále gradujícím tempu.
Zbytek textu je doprovázen i titulky.
Říká se, že verbuňk se nedá naučit a že se slováčtí chlapci rodí s verbuňkem v krvi, což je jistě přehnané tvrzení, nepochybně však významnou roli v jeho osvojení hraje prostředí, kde jde o běžnou součást života.

VERBUŇK

Na lavičce sedí dobře oblečený muž, čte si a kouří. Kolem něho Čestmír v metařské uniformě zametá chodník.

Čestmír: Neměl byste pro mě taky jedno?
Muž nechápavě vzhlédne, Čestmír ukáže na zapálenou cigaretu. Muž pochopí, podá mu krabičku Camelek. Čestmír si jednu vezme a chce krabičku vrátit, muž gestem odmítne.
Ježiš, děkuju!
Přečte foneticky. Camel, hm…
Uznale přikývne, schová krabičku do kapsy a zapálí si.
Kdepak. Takový lidi jako vy už se dneska jen tak neviděj.
Sedne si vedle muže na lavičku a spokojeně pokuřuje.
Kdybyste cokoli potřeboval, stačí říct.
Muž: Svlékněte se a zatancujte mi.
Čestmír: Uvědomí si, že se mu to nezdálo, přestane se usmívat.
Ty úchyle!
Típne cigaretu. Podává mu krabičku cigaret.
Na! Vem si je zpátky…
Nedá mu to a vytáhne ještě pár cigaret a strčí je do kapsy, potom hodí krabičku před muže na zem.
Sežer si je!... Co si vo sobě vůbec myslíš? Že ze sebe za pár žvár budu dělat šaška?
Muž:  Za deset tisíc.
Čestmír: Zarazí se. Cože?
Muž se s očekáváním se na Čestmíra  podívá, ten se začne váhavě svlékat do trenýrek a nátělníku, přitom a potom se nemotorně vlní. Muž se na Čestmíra podívá, v ruce drží bankovky.
Muž: Verbuňk.
Čestmír se podívá na peníze, zpívá a tančí verbuňk.
Jede šohaj z Vídňa, má koníčka šimla, na ňem reťázečky, ej, ze samého stríbra…
Muž  roztaje a při cifrování se na Čestmíra povzbudivě usmívá, nakonec zatleská.
Čestmír: Děkuju.
Nesměle se ukloní, je rád, že se mu to povedlo.
Muž: Umíte žonglovat ve stoje na jedné noze?
Čestmír zrozpačití, muž vyndá z kapsy dva míčky a podává mu je.
Za dvacet.
Čestmír:  Vezme si míčky.
Umim!
Muž vyndá z kapsy ještě jeden míček.
Čestmír: S obavami v hlase.
Se třema, jo?
Muž se na něj povzbudivě usměje, vytáhne z kapsy další bankovky a ukáže mu je. Čestmír začne žonglovat, všechny míčky mu spadnou.
Je! Teď mi to upadlo.
Muž:  Přísně. To vidím!
Strčí si peníze zpět do kapsy.
Vy to neumíte?
Čestmír: Umim! Jasně, že umim. Já jsem jenom nervózní, jak se na mě tak koukáte. Nemám děravý trencle?  
Kontroluje si trenýrky, znovu neúspěšně vyhodí míčky, muž se zvedá k odchodu.
Počkejte, já to zvládnu!
Muž: Je evidentní, že to neumíte.
Odchází.
Čestmír: Chytí ho za rameno.
Mám si sundat trenýrky? Za pět! Muž odejde. Stejně seš úchyl! Vo co ti jde! Vo co tady do prdele jde?


FILM – ODCHOD Z PRÁCE, ODCHOD DO HOSPODY

Čestmír vzteky rozmlátí koště. Pak přijde šéf, který mu koště omlátí o hlavu. Čestmír se mu vzepře, je jasné, že se zametáním končí, ačkoliv způsob odporu bude značně bojácný. Něco jako když říkáte dvoumetrovému boxerovi, že je trotl. Celý roztřesený vchází do hospody.

Promítaný citát: Nic v nás nevzbudí takovou úctu jako člověk statečně snášející neštěstí. Seneca


HOSPODA

Číšník dochází k Čestmírovi s pivem, odebírá mu vypitou sklenici.
Číšník: Osmý, tak to máme šťastný pívo.
Čestmír: Jo, pivo.
Přichází šéf krematoria (dále šéf) a rozhlíží se.
Šéf: Máte pivo...
Čestmír: Cože?
Šéf: Pivo.
Čestmír: Jo.
Zvedne půllitr.
Pivo.
Napije se, přijde vrchní.
Vrchní: K šéfovi. Pivo?
Šéf: Jo… totiž ne!
Vrchní: Tak jak?
Šéf: Ne. Můžete mi přinést lístek?
Vrchní se na něj podívá jako na blba a odejde.
Šéf se podívá na Čestmíra.
Tady se pije asi hlavně pivo, co?
Čestmír: Jo. Zasměje se. Pivo.
Šéf: Tak ať slouží!
Vrchní přinese lístek.
Šéf: Díky.
Otevře lístek a čte, vrchní čeká.
Mně to možná bude trvat, než si vyberu…
Vrchní si k šéfovi přisedne a dívá se mu přes rameno do lístku.
Vrchní: Nevadí, já počkám. Času dost. Netrpělivě. Tak jak?
Šéf: Vzhlédne od lístku.
Co máte za limonádu?
Vrchní: Žlutou a hnědou.
Šéf: Žlutá, to bude asi pomerančová, že?
Vrchní: Asi.
Šéf: A ta hnědá?
Čestmír se zasměje, šéf se na něj znepokojeně podívá, Čestmír se gestem „jako“ omlouvá. Šéf se znovu začte, Čestmír zadržuje smích.
Vrchní: Budete jíst?
Šéf: Ne. Já mám jenom hroznou žízeň, víte?
Vrchní: Pivo?
Šéf: Prosím vás, neměl byste ten lístek v češtině? Ono je to asi německy.
Vrchní: Znechuceně. Lístek v češtině. Bitte. Natúrlich.
Čestmír propukne v smích, vrchní vezme lístek, prohlíží si ho a odchází cosi si brumlaje. Šéf ho zastaví.
Přeci jenom bych si dal aspoň nějaký sušenky.
Vrchní: Jaký?
Šéf: To je jedno.
Vrchní: Pišingr.
Šéf: Třeba pišingr… anebo nějaký jiný.
Vrchní: Tak tlačenku.
Šéf: Promiňte, ale tlačenka přece není sušenka.
Čestmír se směje.
Vrchní: Jestli si ze mě chcete dělat prdel…
Šéf: To bych si nikdy nedovolil! Máte vodu?
Vrchní: Pro sebe. Jo, na hajzlu.
Šéf: Tak jemně perlivou.
Vrchní odejde, Čestmír se potácivě zvedne směrem toaletě. Při cestě si všimne vrchního, který šéfovi přináší pivo. Spiklenecky se na vrchního usměje a vrátí se zpět na místo. Šéf je v šoku, ale snaží se na sobě nedat nic znát. Pozvedne půllitr.
Šéf: Tak na zdraví!
Trochu ucucne, vrchní s Čestmírem se kření.
Zařve. Platit!
Vrchní: Bojácně. Jedno pivo. Dvacet.
Šéf: Hodí na stůl drobáky.
To je dobrý.
Odchází. Čestmír se začne smát. Šéf se vrátí, celý se třese zlostí.
Můžete mi říct, čemu se smějete?
Čestmír: (smířlivě) Pardón, pardón…
Šéf: K vrchnímu. Nechte to tady, ještě jsem nedopil! A přineste mi pišingr a tlačenku, krucinál!
Vrchní zmateně položí pivo a odejde. Šéf pivo exne.
To si myslíte, že když nepiju pivo, že sem snad míň chlap! Vy jeden zatracenej nímande vožralej!
Rozpláče se. Čestmír se ho snaží ve své opilosti obejmout a utěšit ho pivem.
Čestmír: Pivo...
Šéf: Dej mi pokoj!
Odhodí ho, Čestmír i s půllitrem letí přes hospodu, po náročném akrobatickém kousku se posadí na zadek a usměje. Nerozlil své pivo. S potěchou se napije.
Šéf: Jak jste tady všichni nízcí lidé!
Čestmír se neobratně zvedne a snaží se narovnat.
Čestmír: Každej holt nenarost...
Šéf: Vypadni vodsud!
Vejde vrchní, snaží se naznačit, že Čestmír nemá zaplaceno. Když vidí, v jaké je šéf ráži, radši se stáhne. Čestmír rychle docucává pivo a dekuje se ven.


FILM – OPILÝ ČESTMÍR VE KŘOVÍ

Čestmír se vypotácí z hospody. Před hospodou je parta dívek. Čestmír se k nim snaží vetřít s prosbou o oheň, ale během nebezpečných manévrů padá do křoví a usíná.

Promítaný citát: Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme. Romain Rolland


DOMOVE, SLADKÝ DOMOVE

Čestmír přijde domů, vypadá značně zbědovaně. Jeho otec a matka se dívají na televizi, popíjí pivo.
Čestmír: Ahoj, musím s vámi mluvit.
Stoupne si před televizi, otec a matka se nahnou do strany, aby na ní viděli.
Táto, mámo! Je to do prdele fakt důležitý.
Otec: Uhni!
Čestmír: Nemůžete předstírat aspoň trochu zájmu!?
Matka: Hele, za chvíli jsou reklamy.
Čestmír rezignovaně odstoupí od televize. Zazní reklama, otec ztlumí televizi.
Otec: Tak co je?
Čestmír: Potřebuju u Vás pár tejdnů bejt. Vodešel jsem z práce.
Otec: Cože? Seš kretén!
Čestmír: Tati, chovali se ke mě jak k vonuci! Mistr, lidi...
Otec: Jak se maj jinak chovat? Seš vonuce! Musel jsem dát šéfovi flašku, aby tě dal aspoň k nám do party! Kde myslíš, že tě teď vezmou ty blbče! Heleď se, zejtra zajdu za šéfem a dám to do klidu.
Čestmír: Mám výučák. Jsem kadeřník. Někde mě vezmou, jen potřebuju chvíli podržet.
Matka: Hovnou tě vezmou. Proč nemůžeš bejt jako tvůj bratr. Jezdí s hovnocucem a je vod něj pokoj. Poslechni tátu a vrať se na služby.
Čestmír: Mě to tam ale sere!
Otec: A koho ne?  Hele, ber to jako svůj vosud a nesnaž se to měnit. Líp se s tím žije.
Čestmír: Osud?
Otec: Jo, vosud!
Rodiče zpozorní, skončila reklama, otec zesílí televizi a podá synovi pivo.
Otec: Naštvaně. Na!


FILM – ČESTMÍR SPATŘUJE POUTAČ NA VĚŠTÍRNU

Čestmír vyjde z vchodu paneláku, vrazí ruce do kapes a naštvaně odchází. Během cesty si všimne věštírny/inzerátu v tramvaji/... . Rozhodne se věštírnu navštívit.

Citát: Je třeba znát sebe sama. I kdyby to poznání člověku nepomohlo najít pravdu, alespoň si tak uspořádá vlastní život, a to je nejlepší, co může udělat. Blaise Pascal


VĚŠTEC

Věštec mluví tak, že vždy řekne část věty, dořekne ji s prodlevou, poté co přihmouří oči.

Čestmír: Dobrý den.
Věštec: Dobrý den pane - Šulochu.
Čestmír: Šuloch? Vy víte jak se jmenuju? To není možný!  Vy jste fakt dobrej. Vopravdovej věštec!
Věštec: Ukáže mu na vizitku z práce, co mu visí na krku.
Tak prosím.
Naznačí mu, ať si sundá kalhoty, nandá si chirurgické rukavice. Čestmír se na věštce zmateně dívá.
Věštec: Můžeme začít?
Čestmír: No ano, jistě. Chvíle trapného ticha. Jsem tady správně? Věštíte z koule?
Věštec: Samozřejmě.
Čestmír: A kde máte kouli?
Věštec: Proč se - ptáte?
Čestmír: No já jen,z čeho budete věštit?
Věštec: Sundejte si - kalhoty.
Čestmír: To si děláte srandu? To je nějaký vtip?
Věštec: Sundejte si - kalhoty.
Čestmír: Já nejsem oholenej.
Věštec: Kde jste viděl můj - inzerát?
Čestmír: V novinách.
Věštec: Tak jistě víte, že tam bylo napsané, že vás tady - neoholíme.
Čestmír: Já myslel, že mě jako neoškubete. Že když nebudu spokojenej nebo když mi předpověď nevyjde, že mi vrátíte peníze.
Věštec: Tady peníze - nevracíme. Vzadu mám erární holící strojek, můžete - jít tam.
Čestmír: Odejde do zákulisí.
Jak věštíte ženám?
Věštec: Z ruky.
Čestmír: Vrátí se ze zákulisí s pěnou na ruce.
A mě byste nemohl věštit z ruky?
Věštec: Jste žena?
Čestmír: Ne.
Věštec: Tak pokračujte.
Čestmír: Hotovo.
Věštec pokyne Čestmírovi, ať si sedne. Poté namočí ruku do vazelíny, načež hrábne Čestmírovi do rozkroku. Čestmír překvapením sykne a otřepe se chladem. Věštec se zachmuří.
Čestmír: Co je?
Věštec: Necítím tam nic - živého.
Čestmír: Víte, nic proti vám, ale já jsem spíš na ženský.
Věštec: Ne, to ne. Já tam cítím - smrt.
Čestmír: Smrt?!
Věštec: Ale není to vaše - smrt.
Zavře oči.
Vidím svíce. Květiny. Budovu. Není to obyčejný dům. Zvenku chladný, ale uvnitř má žhnoucí jádro. Je to srdce toho domu, tepající srdce, kterého ho udržuje v chodu. Vy jste jeho součástí. Co to je?!
Čestmír: Co?
Věštec: Říkal jste, že jste - na ženský!
Čestmír se podívá do rozkroku.
Čestmír: Promiňte, to nějak samo. Vidíte ještě něco?
Věštec si utře ruce do papírové utěrky.
Věštec: Vidím jenom - symboly. Dívejte se okolo sebe. Mějte oči - otevřené. Něco se vám postaví - do cesty. Chytněte se té šance a - nepouštějte ji.

FILM – INZERÁT NA PRÁCI

Čestmír jde na úřad práce. A) Buď si přečte nějaký inzerát, B) udělat přímo nějaký pohovor s úřednicí, kdy nakonec dostane papír s adresou.
Citát:  Život je stále plynoucí proces, v jehož průběhu se vždy objeví nějaké nepříjemné věci - mohou zanechat jizvu, ale život přece plyne, a pokud se zastaví, zvětrá stejně jako voda. Jdi statečně kupředu, můj příteli, protože každá zkušenost je lekcí. Bruce Lee


POHOVOR V KREMATORIU

Čestmír podává šéfovi ruku. Ten se na něj zkoumavě podívá.
Čestmír: Šuloch. Čestmír Šuloch.
Šéf: Neviděli jsme se už někde?
Čestmír: Nevzpomínám si.
Šéf: No, to je jedno, třeba si vzpomeneme později. Lidi si často myslí „Krematorium“..., ale! Nejsme jen tak nějaké krematorium. Jsme silná, prosperující, dynamicky se rozvíjející společnost se stabilním finančním i lidským kapitálem.  Všichni zaměstnanci jsou dobře zapadající kolečka ve složitém mechanismu pohřebnictví. Je-li v inzerátu – přijmeme zřízence, nejedná se o žádného přihlouplého převozníka mrtvol. Náš člověk musí vědět odkud jede, kam jede a v kolik má být co provedeno. Sháníme-li uměleckého maskéra pro úpravu mrtvol, nechceme chlápka co ojede mrtvole držku hadrem, ale chceme člověka v práci jemného a precizního, aby si pozůstalí řekli, takhle pěkně Božena nevypadala ani za živa a už se těšili na svůj pohřeb u nás. A chceme-li člověka, který zastoupí obě funkce najednou, je jasné, že hledáme poloboha. Doufám, že je vám jasné koho sháníme.
Čestmír: Jo.
Šéf: A jste přesvědčený o tom, že vy jste pro nás ten nejlepší?
Čestmír: No, já...
Šéf: Hm, hm Dívá se do životopisu. Vyučený kadeřník, to je dobré, ale nikdy jste nenastoupil do praxe. Celý život u technických služeb. Co jste tam dělal?
Čestmír: Já? Pán přikývne. No, já... Řídil jsem...
Šéf: Aha, tady mi to nějak... Dole máte napsáno, že máte řidičák pouze na malý motocykl?
Čestmír: No já, já řídil. Já řídil ten, kolektiv. Sem měl partu.
Šéf: Rozumím, řídící pracovník. Pak si ale nejsem moc jistý. Nejedná se zrovna o kariérní postup, i když naše firma má samozřejmě velké renomé. Sám dobře víte, že zapracovat nového člověka něco stojí, a když pak po půl roce odchází za lepším...
Čestmír: Ale to já zas ne. Já tam vlastně tolik neřídil. Sem rozdal košťata, rajóny, ňáký ty papíry, ale že by kariéra. Já tam měl pod sebou šest vonucí, takový ty co jinde nevezmou, jenom problémy s nima. To já rači ňákej klidnej flíček se slušnýma lidma.
Šéf: Aha, hm, hm...
Čestmír: Jestli chcete, já si přines na ukázku, jak jsem střihal chlapy z party.
Šéf: Inu, proč ne.
Čestmír: Třeba tady Vojcek se mi docela poved, nebo Chladný, jo a tady Katek. Von mi vyšel dycky nejlíp. Von jak má takový huňatý vlasy, se s tím dobře pracovalo.
Šéf: No, to je docela dobrý.
Čestmír: Kdyby jste chtěl, tak já vás můžu taky vzít. Naznačí stříhání.
Šéf: Ne, to je v pořádku.
Čestmír: A nakonec mám jednu, takovou lahůdku. Takovej můj majstrštyk! Ukáže mu fotku.
Šéf: To jste přeci vy! Jenomže v montérkách.
Čestmír: Ale ne, to je brácha. My jsme dvojčata. Tady ho vidíte normálně. A tady je, když najel úplně vožralej do vrat u baráku. Jel na motorce, na plnej céres. Tady, vidíte? Von, motorka, vobojí úplně našrot, jako dejchal, to jo, ale vod mrtvoly neměl moc daleko. Sem si řek, než přijede záchranka, stejně vůbec nevnímal, mu to bylo jedno, že jo, že to na něm rovnou vozkouším, jak by mi to jako u vás šlo.
Šéf: Aha.
Čestmír: No, a tady ho mám v richtigu. Tady jsem mu sešil tlamu, našil zpátky vobočí, celýho jsem ho napudroval šminkama jeho starý, přistříhnul, učesal a když jsem zavolal na záchranku a vona přijela, tak ti chlapi nevěřili vlastním očím a von když se probral, tak taky ne.
Šéf: To věřím. Brilantní práce. Myslím, že není co řešit. Nabízí mu ruku.


FILM – ŠŤASTNÝ ČESTMÍR

Čestmír jde po ulici, štěstím jenom září, lidi se na něj usmívají. Když jedné z kolemjdoucích paní spadne peněženka, hbitě ji zvedne a dlouze se jí zadívá do očí. Možná nahrát celé ty tři měsíce seznamování a oťukávání.

Promítaný citát: Den, kdy začnete věřit, že jste úspěšní, je rovněž dnem, kdy jste úspěšní být přestali.
Herb Kelleher



ZAMĚSTNANEC MĚSÍCE

Matka a otec sedí doma u televize a popíjí pivo. Přibíhá Čestmír.
Čestmír: Mami, tati, koukněte! Mami!
Matka: Počkej, za chvíli bude reklama.
Začne reklama, matka ztlumí televizi. Rodiče se podívají na Čestmíra.
Otec: Di plo m... Mámo!
Matka: S potěšením vám oznamuje, že celokrematorijní rada vás jednomyslně zvolila zaměstnancem měsíce dubna. Vaše posmrtná úprava Josefa Kábrta z Dolních Měcholup zůstane v našich myslích již napořád. Finanční odměna v hodnotě 1000 Kč vám bude vyplacena s příští mzdou. Gratulujeme.
V úctě Vlastimil Patrný, ředitel Krematoria Via Lucis.
Chlapče!
Čestmír: To koukáte, co!
Matka: Táto, slyšíš to?
Otec: Slyším, a co má bejt. Matlá tamhle někde od rána do večera mrtvoly.
Čestmír: A co ty? S koštětem? Co máš? Co si dokázal. Ani číst neumíš!
Otec: Aspoň nedělám z nebožtíků klauny.
Čestmír: Klauny? Tys toho Kábrta neviděl, jinak bys tohle neřek! Něco sem vám přines, na oslavu.
Tramtaradá!
Vytáhne uherák.
To je pro tebe, mámo.
Máma: No Česti.
Tváří se, jako by dostala drahokamy.
Čestmír: Tati.
Smířlivě ukazuje láhev rumu.
Máma: No tak táto, nebuď takovej. Buď rád, že kluk něco dokázal. Že to někam dotáh.
Čestmír: Táto, jak to tak nemyslel.
Podává mu láhev.
Matka: Tak mu to přej.
Otec: Dyk já mu to přeju.
Matka si utírá slzy.
Otec: No tak neřvi...
Matka nalévá rum.
Matka: Já jen, že se nám ti kluci stejně povedli. Jeden má svůj vlastní fekální vůz a druhý je...
Čestmír: Posmrtný vizážista.
Matka: Vydechne. Vizážista.
Matka rozdá skleničky, otec zesílí televizi. Ve chvílí, kdy si chce matka přiťuknout, otec má již skleničku v sobě a je duchem nepřítomný. Ťukne si aspoň s Čestmírem a sedne si k televizi.
Čestmír je sleduje a v návalu blaha se napije dlouhým douškem z láhve a spokojeně si ukrkne.


BRATR

Čestmír a Žofie sedí u stolku v restauraci, před sebou víno, dobře se baví.
Žofie: Se smíchem. Ty mě taháš za nos, Čestmíre!
Čestmír: By mě těšilo tahat za takový roztomilý nosánek, ale namouduši je to tak!
Žofie: Škádlivě. Ne, já ti nevěřím!
Čestmír: Žofi, copak jsem ti někdy lhal?
Žofie: Nikdy. Ale známe se zatím jen tři měsíce.
Čestmír: Vidíš, a mě se zdá, jako bychom se znali od narození.
Žofie: Teď mě napadá! Třeba jsme vedle sebe leželi v porodnici a ani o tom nevíme! Říkal jsi přeci, že jsi se narodil ve stejný den jako já, oba jsme ze stejnýho města…
Čestmír: Žofi, chtěl bych vedle tebe ležet znovu. V porodnici nebo někde jinde, to je fuk!
Žofie: Ale Čestmíre, uvádíš mě do rozpaků!
Vejde muž, rozhlíží se po restauraci, všimne si Čestmíra a zamává na něj. Čestmír se rozhlíží, komu muž mává, muž se osmělí a přistoupí blíž.
Muž: Radostně. Dobrý den, pane Šulochu!
Čestmír: Prosím? My se známe?
Muž: Jste přece pan Šuloch.
Čestmír: Promiňte, ale…
Žofie: No tak, Čestmíre, jsi přece Šuloch, tak se za to nestyď!
Muž: Neříkejte, že si na mne nepamatujete. Včera jste mi přece vyvážel žumpu!
Čestmír: Ale to jsme nebyl já.
Muž: Ale ano, vy. Přeci nejsem blázen?
Žofie: Čestmíre, ty vyvážíš žumpy?
Čestmír: Ne… jasně, že ne.
Muž: Ale no tak, vzpomeňte si! Ucpala se vám hadice. Hrozně jste se u toho rozčiloval.
Čestmír: Rozčiloval… Tak mi řekněte, proč splachujete do hajzlu igelitky?!
Muž: No vidíte, že jste si vzpomněl!
Čestmír: Nevzpomněl. To dělá brácha. Včera mi o tom vyprávěl. Pět debilů spláchne igelitku do hajzlu v jeden den, a jeden z nich jste byl vy, to vypadá. Jak říkám, žumpu vám vyvážel můj brácha a tím jsem s vámi skončil!...
Muž: Tak se nezlobte, snad jsem toho tolik neřek… (odchází)  A pozdravujte pana bratra!
Žofie: Je pryč, rozpačité ticho přeruší Žofie. Tak ty máš bráchu? A von dokonce jezdí s hovnocucem? Žes mi vo něm neřek? Není to celý ňákej tvůj narychlo vejmesl? Prej uměleckej maskér. S čím vším si ještě kecal? I s tím, jak jsem krásná?
Čestmír: To jsem přece nikdy neřekl.
Žofie natahuje k pláči.
Čestmír: Všechno ti vysvětlím!
Žofie: Nic nevysvětluj, včera jsi říkal, že jsi až po krk ve sračkách!
Čestmír: To jo, ale to skrze tu mojí rodinu...
Žofie: Lháři!
Čestmír: A byl bych snad horší člověk, kdybych jezdil s hovnocucem?!
Žofie: Ježiš, promiň. Vždyť to je vlastně jedno… I kdybys kopal kanály… Důležitý je, jaký jsi. Já sem fakt kráva. Dělám tady takovýhle scény a přitom tě miluju.
Čestmír: Dojatý situací. Taky tě miluju. (drží se za ruce, dívají se do očí. Naše první hádka. Promiň, je to hloupý, zrovna v takovýhle krásný tento, chvíli, a já potřebuju…
Žofie: Jasně, jasně.
Čestmír: Ale když tu chvilku počkáš, mám pro tebe překvapení.
Čestmír odběhne, Žofie se rychle líčí, v zrcátku uvidí přicházet Bratra Čestmíra v montérkách.
Žofie: Miláčku?
Bratr: Cože?
Žofie: To´s kvůli mně nemusel…
Bratr: Co jsem nemusel?
Žofie: Máš pravdu. Dost přetvářky! Nejsem zdravotní sestra, jenom uklízím v nemocnici!
Bratr: A co je mi do toho?
Žofie: Co je? 
Snaží se zmateného bratra obejmout.
Změnilo se snad něco? Vadí ti, že jsem uklízečka? Mě taky nevadí, že jezdíš s hovnocucem.
Bratr: Mě to taky nevadí, co po mně chcete? Ježiš, nešahejte na mě! Já mám rodinu!
Žofie: Ale lásko!
Bratr ji odhodí na židli a uteče, Žofie nevěřícně zírá před sebe, poté začne pít víno přímo z lahve.
Čestmír se vrací z toalety, v ruce před sebou drží prstýnek a zpívá píseň „Jen pro ten dnešní den.“. Žofie se na něj nevěřícně podívá.
Žofie: Ty seš blázen, ty seš prostě úplnej blázen! Zmiz mi z očí ty jeden zatracenej nýmande.
Čestmír: Smutně. To už jsem někde slyšel.
Odchází pryč. Žofie se rozpláče. Přichází šéf.
Šéf: Tak krásná žena by neměla plakat.
Žofie: Cože?
Šéf: Mohu vám být jakkoliv nápomocný?
Žofie: Nechcete víno?
Šéf: No, raději ne.
Žofie: Abstinent?
Šéf: Ne to ne, ale když se napiju, tak...
Žofie: Co?
Šéf: Stává se ze mě zvíře.
Žofie: Zvíře je to, co dnešní večer potřebuju.
Šéf: To si opravdu nemyslím.
Žofie: Vo co de? Každej občas potřebuje upustit páru.
Šéf: Snad máte pravdu.
Napije se z Čestmírovi sklenice.
Žofie: Tak co?
Šéf: Jo, je to dobrý.
Žofie: Podá mu ruku.
Žofie. Klidně mi říkej Žofko.
Šéf: Patrný. Vlasta Patrný. Úplně cítím, jak se mi to rozlévá po těle.
Žofie: Tak si dej Vlasto.
Doleje mu. Přichází číšník.
Číšník: Dáte si něco, pane?
Šéf: Co třeba pišingr? Nebo tlačenku? Co myslíš blbečku?
Číšník: Myslím, že dneska už budu muset zavřít.
Šéf: To si taky myslím. Jdi zavřít, ať nám sem nikdo neleze, tadyhle Žofinka bude potřebuje provětrat faldíky:
Žofie: Vlasto?!
Číšník: Rád bych vás požádal...
Šéf: Tak ty chceš o něco žádat? Heleď se, já jdu teď na hajzl, a až se vrátím, tak tu bude stát další flaška a Žofinka připravená v negližé!
Odchází. Vrací se Čestmír.
Čestmír: Žofie! Takhle přeci ten dnešní večer neměl skončit. Všechno se jenom blbě zamotalo.
Žofie: Ty..., motáku!
Naštvaně odchází pryč.
Čestmír se překvapeně podívá na číšníka. V tu chvíli se vrací Šéf.
Šéf: Kde je flaška? Kde je Žofka? Co tady dělá Šuloch?
Čestmír: Vy znáte Žofii?
Šéf: Ten debilní pohled a tadyhleta hospoda. Já už si vzpomínám, kde jsme se viděli poprvý!
Čestmír: Co jste Žofii udělal?
Šéf: Co je ti do toho ty jeden zatracenej vomejvači mrtvol!
Čestmír chce náležitě odpověděť, ale nenajde vhodná slova. Odchází pryč.


FILM – INVERZNÍ VERBUŇK

Čestmír naštvaně odchází z hospody a kouří. Sedne si na lavičku. Okolo něj zametá chlapík.
Chlapík: Neměl by jste pro mě jedno?
Čestmír mu podá krabičku.
Chlapík: Startky. Ty já rád.
Když chce chlapík krabičku vrátit, Čestmír se usměje a pokyne mu, ať si ji nechá.
Chlapík: Ty jo, díky! To je fantazie. Neznáme se vodněkud?
Čestmír: Určitě ne.
Chlapík: Tak ještě jednou děkuju. Tak naschle.
Čestmír: Chceš litr?
Vytáhne tisícovku.
Chlapík: A vo co by jako šlo?
Čestmír: Zatancuj mi. Verbuňk.
Chlapík: Cože, jdi někam vole!
Hodí po Čestmírovi krabičku a odejde.

promítaný citát: Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl. Milan Kundera


KREMATORIUM

Rozsvítí se světlo. Ve výtahu krematoria stojí Čestmír, Kraus, na vozíku mrtvola.
Kraus: Do kterýho?
Čestmír: Do mínus dvojky, do pekla… (smích)
Kraus zmáčkne čudlík, výtah se rozjede, po chvíli se zastaví.
Čestmír: Co je, kurva?
Přehrává paniku.
Nejede výtah. Jsme tady zavřený s mrtvolou! Ach, bože, co budeme dělat?!...
Čestmír se zasměje na Krause, který se na jeho vtipy tváří rozpačitě.
Čestmír: Novej co? Já už jsem tu přes tři měsíce. Mám po zkušebce.
Kraus pokrčí rameny.
Čestmír: Ukáže na Krause. Kraus? Jak se ti u nás líbí? Se smíchem. Nebojíš se smrti?
Kraus: Já měl od malička radši mrtvý, než živý.
Čestmír: S nevěřícím úsměvem. Vážně?
Kraus: Třeba kočky. S mrtvou kočkou se dá dělat věcí…
Čestmír: Jaký třeba?
Kraus: Hrát si s ní.
Čestmír: Ztuhne mu úsměv. Hm… Ale tady nejsou mrtvý kočky. Tady jsou mrtvý lidi!
Kraus: To máte jedno, po smrti už nikoho nezajímá, jestli jste byl člověk nebo nějaký zviřátko.
Čestmír vyndá klíč a chce rozjet výtah, ten se ani nepohne.
Čestmír: Tak, a je to!
Kraus: Co se děje?
Čestmír: Zasek´ se výtah. To už je tenhle tejden potřetí.
Kraus: Zkouší zazvonit.
Nefunguje.
Čestmír: Buší do kabiny.
Kurva Standó! Rozjeď to!
Kraus: Nic.
Čestmír: Zase čumí na AZ kvíz. Tak to jsme v loji.
Kraus: Snad nás bude někdo postrádat.
Čestmír: Tím bych si nebyl tak jistej. (kouká na hodinky) Jsou čtyři hodiny. My tady kamaráde klidně můžeme zkysnout přes víkend. To už se taky stalo. Tyhle starý výtahy poruchu samy nenahlásej. A já mám mobil ve skříňce…
Kraus: Povytáhe svůj mobil z kapsy, ale vrátí ho nenápadně nazpět. Já taky.
Čestmír: A je to v prdeli.
K Nebožtíkovi. A ty moc nečum!
Kraus: Podívá se na Nebožtíka.
Má krásný voči!
Čestmír: Dyť je to chlap!
Kraus: Okouzleně sleduje Nebožtíka.
Mrtvý voči jsou úžasná věc. Ten pohled upřenej do nekonečna. Copak asi viděl naposled v životě?
Čestmír: Nic pěknýho to určitě nebylo, kouká jak vyvoraná myš.
Kraus: Zkoumá Nebožtíka.
Copak asi uvidíte naposled v životě vy?...
Čestmír: Co to meleš?!
Kraus: … Mě? Jeho? Tuhle kabinu?
Čestmír: Cože?!... Jo… Vtipný! A nemakej na něj, seš vadnej nebo co?
Kraus políbí Nebožtíka a zasněně se podívá na Čestmíra.
Čestmír: Máš zahrádku? Já mám. Zahradničim. Rajčata, vokurky, celer. Já mám radši zeleninu. Kedlubny… třeba.
Kraus zkoumá Nebožtíka, blíží se ústy k jeho tváři.
Já si je dycky předpěstuju v truhlíku doma, sazenice dám do pařeniště… Nesmíš je ale zapomenout postříkat proti běláskům, protože voni do nich jinak nakladou…
Kraus políbí Nebožtíka na tvář.
…vajíčka. Voni tam nakladou vajíčka, z těch vylezou housenky, pak larvy a nakonec motýli… Spousta motýlů…
Kraus: Pohlaď ho!
Čestmír: Nech toho! Ses zbláznil? To není normální, co tady děláš, ty úchyle! Standó! Dělej!
Kraus: Pohlaď ho!
Čestmír: Cch!
Kraus: Vytáhne sklapel.
Pohlaď ho!
Přejede skalpelem mrtvole po těle – trochu do ní řízne.
Čestmír: Jo, pohladit?
Hladí Nebožtíka zprvu nejistě, Kraus ho povzbuzuje pohledem, Čestmírovi se hlazení zalíbí, hladí Nebožtíka oba, líbají ho, u pupíku se na sebe spiklenecky podívají, sestupují níž…
Rozjede se výtah, světlo se mění na původní, hoši nechají své činnosti, otevřou se dveře, za nimi šéf. Čestmírovi dojde, co právě dělal. Je sám ze sebe zděšený.
Šéf: Co tady řvete? Jsme v krematoriu, ne na jarmarku!
Čestmír: Nejistě. Se zasek výtah.
Kraus: Jo, výtah.
Šéf: Ke Krausovi. Odvezte to. K Čestmírovi. Vy pojďte se mnou, potřebuju s vámi mluvit... Ohledně včerejšího večera,...ehm.
Marně se snaží najít slova, po chvíli je to už trapné.
Zmizte.
Čestmír zmateně odchází.

FILM – ČESTMÍRŮV ÚTĚK

Čestmír utíká. Před sebou, před životem před vším. Kam jinam se lze vrátit, než domů.

„Největším přáním mého života vždy bylo narodit se někde jinde někým jiným.“ Woody Allen

EPILOG – ČESTMÍRŮV NÁVRAT
Matka sedí před vypnutou televizí, pije pivo.
Čestmír: Ahoj mami, stala se mi hrozná věc. Já už tam nemůžu dělat, neptej se mě proč, prostě tam končím. Potřeboval bych tu pár tejdnů zůstat! Jenom než si něco najdu.
Všimne si matčina prázdného pohledu a televize.
Mami. Co se děje? Proč je vypnutá televize? Kde je táta?
Matka: Je pryč. Umřel. Včera v noci. Infarkt.
Čestmír: Mami! Jak to že ... proč si mi ... já vůbec nevím?!
Matka: Sem úplně v prdeli. Vůbec nevím co mám dělat. Je tady tak prázdno. Pojď sem. Sedni si na jeho místo. Sem. Tak je to správně.
Čestmír chce něco říct.
Š š. Nic neříkej, takhle to má být. Zbyl po něm rajón. Můžeš nastoupit zpátky na správu. Budeš na správě, zametat rajón, a večer takhle, spolu...
Čestmír: Jasně mami, uděláme to tak.
Matka: Tak je to správně. Tady na jeho místě. Pustí televizi a podá Čestmírovi pivo.
Čestmír: Mami?
Matka: Jo?
Čestmír: Něco ho zaujme v televizi.
Počkej.
Zesiluje televizi, moderátor uvádí tanečníky Verbuňku. Přes Čestmíra a matku probíhá projekce.
hlas: Verbuňk je tanec s předem daným pevným rámcem. Za doprovodu hudby tanečník zazpívá krátkou píseň, poté k sobě srazí paty, tleskne rukama, dupne a rukama plácne na stehno nebo lýtko a zavýskne. Tato pasáž tance se odehrává téměř na místě v pomalém rytmu; poté ovšem hudební doprovod zrychlí a tanečník předvede sérii výskoků, otoček, přeskoků a podřepů doprovázených tleskáním ve velmi svižném, stále gradujícím tempu.
Zbytek textu je doprovázen i titulky.
Říká se, že verbuňk se nedá naučit a že se slováčtí chlapci rodí s verbuňkem v krvi, což je jistě přehnané tvrzení, nepochybně však významnou roli v jeho osvojení hraje prostředí, kde jde o běžnou součást života.
Hudba se začne zesilovat. Čestmír začne tancovat Verbuňk, postupně se k němu přidávají další herci, dostávají se do varu. Když tanec skončí, Čestmír spadne zpět do křesla.
Matka: Cos chtěl Česťo?
Čestmír: Už nic.

--- Konec ---