V patách - Filip Lukeš, Jaroslav Hejnic

postavy

Š: Jaroslav Šuranský - pojišťovací úředník

ŠII: druhé já Š

U: Miriam – uklizečka

K: Karel Kadlec – údržbář

Ko: Kolega Š

M: Manželka – Lucie Šuranská

 

 

Š chodí po kanceláři a rovná si věci. Má nepřítomný výraz. Vezme do ruky fotky své rodiny a vyleští ji kapesníkem. Když ji dá nazpět, fotka spadne. To se opakuje ještě několikrát. Zvedne ji a hodí do koše. Potom otře místo pod fotkou. Zadívá se na fotku v koši, koš postaví na stůl, vyndá z něj fotku a zmačkané papíry. Papíry narovná a naskládá zpět do koše, navrch dá fotku a koš vrátí na původní místo. Do kanceláře vejde s lomozem kolega. Šuranský se lekne a rozlije vodu na stůl. Vyndá ze saka papírové kapesníčky a během toho, co kolega mluví, limonádu utírá.

Ko: Škoda, že jste nešel se mnou pane Šuranský. Významně na Š pohlédne a dá si do tašky spis a balí se k odchodu. Š nereaguje a hledí před sebe. No ne kvůli tomu obědu, ale mají tam novou servírku. No... Doprovodí gesty. Asi tam začnu chodit častěji. Vidí Š bez zájmu. Pravda není to tam nejlevnější, ale zdá se, že si ten podnik oblíbím. Vezme do ruky papír, zmuchlá ho a hodí ke koši. Netrefí a jde ho sebrat. V koši vidí fotku a vyndá ji. A co rodina? Po chvíli ticha hodí fotku zpět do koše. Sedne si za stůl a chvíli se zabývá nicneděláním.

Kolega: Pátek. Nikomu se už nic nechce, co? Ticho. Nepůjdete dneska dřív domů? Ticho. To já bych šel. Ticho. Tak já půjdu.

 

 Š vstane, vyndá fotku a zmuchlaný papír, papír narovná a s fotkou ho vrátí do koše. ... 

Š začne vyndávat z kufříku sebevražedné předměty – pistol,  prášky, břitvu. Přemýšlí, co z toho použije. Nemůže se rozhodnout a proto začne rozpočítávat. Vždy si najde důvod, proč něco nepoužít. Chce si podřezat žíly, ale zjistí, že to bolí – jau!, Když vidí, že z toho nic nebude, vezme si prášky. Jeden olízne, zkřiví obličej a hodí prášek do koše. Nakonec si vybere pistoli. Procvičí ukazováček a přiloží pistoli ke spánku. Vše nasvědčuje výstřelu, zavře oči, potom je mírně pootevře a očima sleduje nepořádek na stole. Odloží pistol na psací stroj a vše uklidí. V tom přijde uklizečka.

U: Potřebuje něco uklidit?

Š: Zatím ne, děkuji. Přijďte za pět minut. U odejde. Š sedí u stroje a přemýšlí. Píše a říká: Milá matko...vyhodí...Matko...vyhodí...Ty stvůro...vyhodí...Matko...přemýšlí nahlas, ale nepíše. Rozhodl jsem se skončit se životem. Možná tě bude zajímat proč. Mám skvělou ženu, jak mi stále tvrdíš, skvělou matku, jak mi stále tvrdíš a tu práci, tu práci by mi mohl každý závidět, že? Ty!!! ... Matko!!! Uklidní se. Matko. Rozhodl jsem, že končím. Zamyslí se a napíše. K O N Č Í M . Ještě chvíli píše, vytáhne papír ze stroje a přečte co napsal. Matko, končím. Šuranský. Položí poslední verzi na pistoli. Chce se napít, ale nervozitou se mu podaří opět rozlít vodu po stole. Sáhne pro kapesníčky, ale vyndá jen prázdný pytlík. Zakleje a odejde. Mezitím přijde uklizečka a poklízí rozházené papíry po zemi. U jednoho se zastaví.
 U: Ty nestvůro. Šuranský se vrací s natrhaným toaletním papírem.

Š: Píšu domů.
U: Promiňte, já tu jen přišla poklidit, jak jste říkal. Rozhlédne se po místnosti. Hotovo. Tak já zase půjdu. Omylem shodí na stůl poslední verzi dopisu ze stolu. Hned se pro něj sehne a mimoděk si přečte text. Koukne na hodinky. Vy už dneska končíte, matko?
Š: Ale ne…
U: Počkejte, vy chcete skočit tady u pojišťovny? To přeci nemůžete! To přeci … vy…

Š: Ale to taky ne, já … Uklizečka se chce zvednout, Šuranský si všimne pistole na stole … Ne!
U: Co ne?
Š: Nezvedejte se!
U: Proč?
Š: Protože, protože … takhle jak sedíte na tom bobku na zemi, hrozně vám to sluší…

U: Co?
Š: Jo, moc vám to… Mohu si vás takhle prohlédnout … Jestli vám to tedy nevadí.
Uklizečka si chce stoupnout.
Š: Nevstávejte, takhle je to opravdu velmi, velmi … výborné. Nevadí vám to?
U: Nevadí.

Š: Prohlíží si U a je mu to trapné. Hm.

U: Nemám si sundat šátek.

Š: Nemusíte.

U: ... A ty gumový rukavice?

Š: ... Ne. Mohu si vás ... Ukazuje rukou obejít...

U: Vystrašeně...Co?

Š: Obejít.

U: Pokrčí rameny.

Š: Vydá se na cestu, uklizečka sedí dál v podřepu. Uklizečka se za ním otáčí, zastaví ji pokynem rukou. Dojde ke zbrani a zkouší ji různě schovat.

U: Nervózně. A opravdu si nemám sundat ten šátek?

Š: Vkládá pistoli opatrně do koše a nahází na ně papíry. Pak se do koše koukne a rychle je přerovná.

Š: Pěchuje papíry do koše. Jo, jo, v pořádku. Vrátí se před uklizečku a dívá se na ni. Do ticha zazvoní. Oba s sebou trhnou, ale dál stojí proti sobě.

U: Telefon.

Š: Prosím?

U: Zvoní.

Š: Aha. Kouká se dál. Telefon přestane zvonit. Po chvíli se opět rozezvoní.

U: Už zase.

Š: Aha.

U: Zvednete ho?

Š: Zbrkle zvedne sluchátko. Pojišťovna Asrat. U telefonu Šuranský. Dobrý den. Poslouchá. Dobrý den pane Broučku...Promiňte...Součku...Pane Součku...Ano...ano...

U: Vezme plný koš. Šeptá: Já vám to vysypu, jo?

Š: Monotónně: Ano. Uvědomí si situaci. Na uklizečku: Ne!

U: Ale vždyť ho máte plnej.

Š: Šeptem: To je dobrý.

U: Ále...Mávne rukou a odnáší koš. Š jde za ní se sluchátkem, zastaví ho krátká šňůra. U odejde, Š vydá zoufalý sten.

Š: Ne nic... opravdu to chcete slyšet pane Bouček...Souček...Vynesla mi koš... Uklizečka... Ne, nedala mi košem... koš na odpadky... máte pravdu, stanou se i horší věci, ale zpátky k té vaší životní pojistce pane Klouček ... Souček. Vy máte uzavřenou pojistku ...Hrabe se v papírech...na jeden milion korun. A proč vy vlastně chcete zrušit, pane Vrána...Souček. Souček, samozřejmě, promiňte pane Makovec. Odtáhne sluchátko, jakoby v něm někdo křičel. Promiňte, už se to nestane pane... A proč vy chcete tu pojistku zrušit...Aha, nepohodl jste se se ženou... že nechcete, aby z vás profitovala i po smrti. A co děti? Myslel jste na děti? Co jim po vás zbyde? Zámek v Kosmonosích? Ano, jistý základ to je. Shrňme si to. Děti sirotci, zámek na krku, pohublý sluha neustále upomíná o apanáž, zdivo obrůstá růžovým keřem a jediná matka, která by jim mohla pomoci – žebrák. Ne to nejsou Grimmové pane Součku, to je holá realita... Ano, myslím, že by to byla hloupost. Mnoho lidí se nepohodne, ale myslíte, že nejsou jiná řešení? Jaká řešení? No, no... jiná, ale rozhodně byste to měl řešit s chladnou hlavní...hlavou. Vždyť rodina, to je intimní spojení lidí kteří jsou si blízcí, lidí, kteří spolu snášejí dobré i zlé, tak jak si to slíbili před bohem... anebo předsedou MNV, máte pravdu. Když tento slib naplníte, můžete být spokojen sám se sebou, se svou prací i se svou životní pojistkou. Během hovoru vstoupí uklizečka a zasněně ho poslouchá. Ne, neděkujte mi. Jsem rád, že jsem vám mohl pomoci při řešení vaší životní krize. Buďte zdráv pane... pane. Buďte zdráv. Zavěsí. K uklizečce vyčítavě. Vy jste ten koš vysypala.

U: Ano.

Š: Kam jste ho vysypala?

U: Do popelnice.

Š: Do jaké popelnice?

U: Na ulici. Jako normálně.

Š: Vy jste vysypala moje odpadky na ulici?
U: A kam jsem je měla vysypat?

Š: To je jedno, ale rozhodně ne do popelnice, ve které se může kdokoliv hrabat a najít v ní třeba... mou rodinu.

U: Natahuje moldánky. Vaší rodinu? Já tomu vůbec nerozumím... Mám vám ty odpadky přinést zpátky.

Š: Ne. Která popelnice to byla?

U: Je tam jenom jedna.

Š: Co je to za hluk.

U: Popeláři.

Š: Popeláři? Odběhne.

Uklizečka se postupně uklidňuje, utře si slzy, vysmrká se, sedne si. Přichází Kadlec.

K: Je tady Šuran?

U: Běžel za popelářema.

K: Tak já tu na něj počkám. Sedne si. Co to nový koště?

U: Dobrý.

K: No jo, pobaveně nový koště dobře mete. Štouchne U loktem do žeber.

U: Nó, mete.

Přiběhne uřícený Š. Uklizečka se rozbrečí.

K: Co je Miriam?

U: Stihl jste je?

Š: Nestihl.

U: Je mi to tak líto. Brečí.

K: No bóže. Za tejden přijedou zas. Jestli se chcete projet na stupátku, já tam mám známýho…
Š: Mlčte Kadleci, ničemu nerozumíte.

K: Tak jsem asi blbej.

Š: Mohu pro vás něco udělat, pane Kadlec.

K: Vy pro mě nic. Já jsem vám přišel spravit tu židli, jak jste říkal.

Š: Před měsícem.

K: Víte kolik toho mám?

Š: Netuším.

K: Hodně... Tak která to je.

Š: Schválně pane Kadlec, jestli na to přijdete.

K: Nejsem blbej, ne... Nesměle ukazuje na trojnohou židli. Tahle?

Š: Přikývne

U: Mohu už jít?

Š: No, koš už jste mi vysypala, tak snad radši jděte.

U: Tak já ještě přijdu, jo?

Š: Tázavě se na ní podívá.

U: Uklidit po panu údržbářovi.

K: Jasně Miriam. Dvojsmyslně. Možná budu muset trochu hoblovat.

U: Odejde.

Š: Nemyslíte pane Kadleci, že podobné prupovídky mohou ženy urážet?

K: Souká se pod židli. To neznáte ženský. Voni to poslouchaj rádi. A kdyby jenom poslouchaj. Znalecký smích. Nepodal byste mi sem lampičku. Je tu hovno vidět.

Š: Otočí mu židli vzhůru nohama.

K: Nedávaje najevo ponížení vstává. Anebo tak. Prohlíží škody. To bude chtít provrtat a šroub.

Š: Souhlasím.

K: No jo, ale to musím do železářství. Podívá se na hodinky. Ale tam maj už teď zavřeno. Chvíli dumá. Takže v pondělí. A vzal bych teda rovnou už i matku.

Š: To bude ideální.

K: Lascivně. Aby měl ten šroub kam zapadnout. Že jo?

Š: Vy jste asi poznal hodně žen, že?

K: Tak pár jich bylo.

Š: Paní Miriam také?

K: No to zrovna ne. Tý se líběj jiný.

Š: Jak jiný?

K: Takový...no třeba jako vy. Ale vzpomínáte si na tu kantýnskou, jak jsme tu měli lóni.

Š: Ano, všiml jsem jí.

K: No to taky nešlo si jí nevšimnout. Jak se vždycky vyklonila z toho okýnka, s těma knedlíkama a zeptala se: Co si dáte? ... Tak jsem jí to jednou řek.

Š: Polkne.

K: Jsme si počkali, až vodejdou ženský a tam mezi těma hrncema, mixérama a naběračkama...na tom nerez pultu...

Š: Nesměle. A nestudilo to?

K: No mě ne.

Š: Ale já myslel, že máte rodinu?

K: No mám. A neříkejte, že vy jste si nikdy takhle bokem neštrejchnul.

Š: Ne, nikdy.

K: Ale to byste měl.

Š: Myslím, že jsem starý na to, abych měnil své zvyky.

K: Ale, ale. Boxuje ho. Vy a starej.

Š: Co si to dovolujete?

K: No já sem to myslel v dobrym. Vy jste si nevšim, jak po vás Miriam kouká?

Š: Kadleci?!

K: Tak v pondělí. Odchází.

Š: Pro sebe, ale slyšitelně. Nebyl bych tak jistý.

K: Otočí se. Co?

Š: Ale to nic.

K: Jak jste to myslel?

Š: Nijak Kadleci.

K: No počkejte, snad byste mě nechtěl kvůli takový...

Š: Já už jsem se rozhodl, ale po tom vám nic není.

K: Jak to že není, přeci mě nevyhodíte, kvůli takový blbosti?

Š: Běžte už.

K: Vždyť já mám rodinu. Vytáhne fotografii. Pepík, jde do první třídy. Víte co stojí slabikář? Nebo tady, Pepík. Jde do první třídy. To bylo po roce. Další fotky. Janička, letos jde do první třídy.

Š: Pane Kadleci, já vás přeci nevyhazuji, jenom už jděte.

K: Takže v pondělí?

Š: V pondělí. K odejde, Šuranský mrzutě koukne na koš, jde ke své aktovce, vyndá tubu s prášky. Vezme jeden prášek a spolkne ho. Polyká další a další. Přijde ŠII, sedne si ke druhému stolu a pozoruje Š. Š si ho všimne.

ŠII: Dobrou chuť.

Š: Nedonese pilulku k ústům, vrátí ji do tuby, zašroubuje.

Š: Už máme po úředních hodinách.

ŠII: Já vím.

Š: Aha, tak co pro vás mohu...

ŠII: Nic, čekám až umřem.

Š: Jak to? „Až umřem“

ŠII: Tak.

Š: Jak „tak“?

ŠII: Chceš přece umřít, tak pokračuj.

Š: Já takhle před vámi nemohu.

ŠII: Proč bys nemoh? Snaží se mu vecpat prášek do pusy. Po boji se mu to podaří. Vejde uklizečka.

U: Co se děje pane Šuranský.

Š: Vyplivne prášky. Ten pán se asi zbláznil.

U: Zase někdo volal, že chce zrušit pojistku, že jo?

Š: Zadívá se na ŠII. Souček. Ukáže na ŠII.

U: Zase Souček. Máte s ním trápení, co?A co ty prášky. Zametá prášky ze země. ŠII stojí v cestě.

Š: No tak snad uhnete, ne?

U: Překvapeně. Proč?

Š: Já myslel, aby se vám to lépe zametalo.

U: Zmateně. A kam to mám vyhodit?

Š: Kam? Do popelnice. To je snad vaše oblíbené místo, ne?

U: S pláčem odchází.

Š: A vy Součku můžete jít klidně s ní.

U: Zarazí se. S kým to mluvíte?

Š: Se Součkem.

U: Vrátí se, rozhlédne se, mine ŠII. Zaraženě se dívá na Š. Jste přepracovaný, měl byste si odpočinout. Dotkne se ho.

Š: Chystám se k tomu. Už skoro hodinu.

U: Tak já zase půjdu. Odejde.

Š: Jde k ŠII, zkouší jím prostrčit ruku. Kdo vlastně jste?

ŠII: Souček. Přišel jsem zrušit tu pojistku.

Š: Odpotácí se ke stolu. Dá si hlavu do dlaní.

ŠII: Usměje se. To byl vtip.

Š: Podívá se na ŠII a začne se hystericky smát. Zoufale opakuje. To byl vtip! A jak to, že vás uklizečka neviděla? Vy jste se na mě domluvili, co? Ze smíchu zvážní. Ale já už nemám náladu... Tak prosím, běžte pryč, pane... pane Jedermane, Everymane, Kdokoliv... Já už nechci žádné vtipy, já už chci jenom umřít...sám. Rozumíte. Běžte pryč.

ŠII: Ale beze mě nemůžeš umřít.

Š: A kdo vy jste, že bez vás nemůžu umřít.

ŠII: Já jsem ty.

Š: Plácne do stolu. Ještě lepší.
ŠII: Ještě lepší.

Š: Nepapouškujte.

ŠII: Jsem lepší ty.

Š: Nemůžete být já. Vypadáte jinak.

ŠII: Máš pravdu, jsem hezčí.
Š: Tak vy jste já, jo?

ŠII: Ano.

Š: To je teda pěkná...nesmysl.

ŠII: Chtěl jsi říct kravina, viď?

Š: Jak víte, že zrovna na to slovo jsem myslel. Zvedne se a jde si pro cigarety.

ŠII: Tak jako vím, že teď si sáhneš pro cigarety... Já vím, normálně nekouříš, ale když jsi rozčílený.

Š: Naschvál cigarety nevezme, vrátí se.

ŠII: Jde pro cigarety, zapálí si, nabídne Š, ten si zapálí.

Š: A co teď?

ŠII: A teď si stoupneš a začneš chodit po místnosti.

Š: Založí ruce. Ani mě nehne. Chvíli nervózně sedí, pak se nadechne, jako by chtěl něco říci, namíří na ŠII cigaretu, neřekne nic, vstane a přechází po místnosti. To znamená, že o mě... tedy o nás víš všechno. Tak třeba. Jak se jmenovala naše matka za svobodna.

ŠII: Matka se přeci nikdy nevdala. Vychovala tě sama.

Š: Ale to sis mohl zjistit. Řekni mi...

ŠII: Kdy byla bitva na Bílé hoře. 1620. Ale to jsem si mohl taky zjistit.

Š: Když mi bylo 22 let, miloval jsem jednu dívku. Nikdo kromě mě nemůže vědět, jak se jmenovala, protože jsem to neřekl ani jí...

ŠII: Tys jí neřekl jak se jmenuje? To musela být smutná.
Š: Ona samozřejmě věděla jak se jmenuje.

ŠII: A řekla to jenom tobě?

Š: Ale ne, já jsem s ní nikdy nemluvil.

Š: Tak jak se jmenovala?

ŠII: Magdaléna. Ach ty krásné červené oči. Byl to angorák. Ba ne, dělám si legraci. Oči měla zelené. Rty byly červené. Pro ty zelené oči jsi jí říkal...

Š: Nefer, Nefer, Nefer.

ŠII: Vypadl ti zub?

Š: Ne.

ŠII: Tak proč šišláš.

Š: To bylo podle Egypťana Sinuheta a ty to dobře víš.

ŠII: Á, podle Egypťana Finuheta. Usměje se. Já vím, byla stejná jako Nefer, Nefer, Nefer... „Její obočí bylo nalíčeno černí a oční víčka zelení...

Š: Avšak zelenější než všecky zeleně byly její oči...

ŠII: Ty oči byly jako Nil v letním žáru, takže mé srdce se v nich utopilo...

Představoval sis její lože ze slonoviny a z černého dřeva. Ona ti rozvírá svůj klín a tobě celé tělo a srdce a všecky tvé vnitřnosti na popel hoří v jejím lůně.“
Š: Neboť to byla Nefer, Nefer, Nefer...“ – Magdaléna.

Ukáže na něj a na sebe. Takže jsi to ty.

ŠII: Já. Ukáže na něj. Já. Ukáže na sebe. Podají si ruce.

Š: Šuranský.

ŠII: Šuranský.

Š: A proč jsi tady?

ŠII: Protože jsi tady ty.

Š: A dřív jsem tady nebyl?

ŠII: Byl, ale nikdy jsi mě k sobě nepustil.

Š: Tomu nerozumím.

ŠII: Poslouchal jsi někdy svoje vlastní já?

Š: Vždycky jsem to byl jenom já.

ŠII: A kdo řídil všechny tvá rozhodnutí.

Š: Já přeci.

ŠII: A která rozhodnutí?

Š: Snad všechna, nemyslíš?

ŠII: Třeba když jsi šel na školu? Nechtěl jsi snad studovat grafiku?

Š: Chtěl, ale maminka říkala...

ŠII: A co Magdaléna? Tu jsi nechtěl?

Š: Chtěl, ale maminka by mi nikdy neodpustila kdyby...

ŠII: A o téhle pojišťovně si snil celý život?

Š: Ne, ale maminka...

ŠII: A víš jaké bylo tvé první samostatné rozhodnutí.

Š: Kouká na něj, pokrčí rameny.

ŠII: Položí si na dlaň prášek, Š ho sleduje, ŠII mu ho cvrkne do obličeje.

Š: No jo, já jsem se poprvé rozhod. Úplně sám. Já jsem se poprvé rozhod! Oba skáčou radostí. Já jsem rozhod, že se zabiju. Zabiju se, zabiju se! Do této radosti vchází U. Strne mezi dveřmi. Š dojde k U a radostí s ní třese. Já jsem poprvé rozhod. Já se zabiju. Není to skvělé.

Uklizečka na Šuranského překvapeně zírá. Přirozeně žertuji, nezabiju se.
U: Opravdu ne?
Š: Ne, to byl skutečně jenom žert, je od vás hezké, že máte starost. Doprovodí ji ze dveří.
 Š: Sedne si ke stolu. Já jsem tak šťastnej ... já jsem tak šťastnej, že se ani nechci zabít. Nechci se zabít, protože jsem šťastnej, že se chci zabít. Tak já se zabiju... A co ty?

ŠII: Pokrčí rameny. Co chceš dělat?

Š: Půjdeme domů, políbíme manželku, děti

ŠII: psa

Š: Koukneme se do programu, pustíme si televizi, půjdeme spát, co je dneska?

ŠII: Pátek.

Š: Potom půjdeme spát. Probudíme se, pojedeme k mamince – na oběd, bude dušené kuře.

ŠII: Maminka si musí držet linii.

Š: Nemá to cenu. Vyndá z aktovky břitvu.

ŠII: Co chceš dělat?

Š: Vidíš ne?

ŠII: Jdeš se holit?

Š: Trošku si oholím tepny.

ŠII: Bude to od srdce? ??? – nechat?

Š: Myslím, že ano.

ŠII: Nechceš s tím ještě počkat?

Š: Proč?

ŠII: Zrovna jsi mě našel.

Š: S tím se bude dobře umírat.

ŠII: A nebude to bolet?

Š: Tu chvíli to snad přežiju.

ŠII: Máš pravdu, jdem do toho… Začínají řezat. Počkej?
Š: Co je?
ŠII: Ta chvíle se může taky pěkně protáhnout. Víš jak máš nízkej tlak.
Š: Myslím, že teď bude docela vysokej.

ŠII: Já bych to pojistil. Rozhlédne se a dojde k sousednímu stolu pro pixlu s kafem.

Š: Ale já kafe nepiju.

ŠII: To po tobě nikdo nechce. Vrazí mu lžíci mezi zuby.

Š: Šklebí se, polkne. Odkud to kafe má?

ŠII: Asi od žida.

Š: A proč ne ze spolku?

ŠII: Ve spolku nemaj instantní.

Š: Tohle taky není instantní. Vyrýpne si ze zubů zrnko.

ŠII:To máš jedno. Podá mu břitvu. Můžeš.

Š: Nemůžu.
ŠII: Co je zase.

Š: Nesnáším pohled na krev, hned zvracím.

ŠII: Pravda. To by se nám Miriam s úklidem poděkovala. Krve jak z vola, do toho nablito.
Š: Hele, tak, že bych si stoupnul nad umyvadlo. Když ublinknu, tak se to jen spláchne.
ŠII: Podívej, švihneš s sebou a máme vymalováno.

Š:

Š: Tak že bych si lehnul a chytali bysme to do nějaké nádoby, jako při zabijačce. Zvedne sklenici.

ŠII: Do tohohle?

Š: Chodil bys vylívat.

ŠII: Já? Na to zapomeň.

Š: Moment. Já tady mám tašky na nákup. Strčí si ruce do igelitek, omotává konce kolem rukou, ty se však rozbalí.

ŠII: Vyndá z náprsní kapsy dvě zavařovací gumy a obepne mu ruce. Š si připraví igelitku na zvracení.

Š: Jsem připraven. Myslíš, že bych tě mohl poprosit? Ukazuje na břitvu.

ŠII: Prosím tě, si směšnej!

Š: Jo?

ŠII: Smrt je vážná věc vyžadující určité dekorum. A ty tady s těma igelitkama...

Š: Nešťastně sundá igelitky. A co mám dělat?

ŠII: Tak se nezabíjej.

Š: Ty mi chceš kazit mé první samostatné rozhodnutí?

ŠII: Tak to první nemusí být první...a poslední.

Š: Když mě zrovna žádný druhý nenapadá.

ŠII: Hele, úplně samostatně se rozhodni, že se nezabiješ.

Š: Sedí a rozhoduje se.

ŠII: Tak co?

Š: Už jsem se rozhod.

ŠII: Úplně samostatně.

Š: No jasně, úplně samostatně. Já se nezabiju.

ŠII: No vidíš. Šťastně. A jakej z toho máš pocit?

Š: Nó... Dobrej. Radost. Směje se. Já se nezabiju.

ŠII: Já se nezabiju. Chce zakřičet. Já se! Ohlédne se ke dveřím a ztiší. Já se nezabiju.

ŠII: A pro co se rozhodneš teď?

Š: Nó. Teď půjdu domů, zítra na oběd k matce...

ŠII: Už se těšíš, viď?

Š: Pokrčí rameny.

ŠII: Tak tam nechoď.

Š: No ty si snad... Ty si se snad... No to nejde.

ŠII: Hm. Třetí rozhodnutí. Pěkný.

Š: Já to třetí rozhodnutí mám už dávno vymyšlený. Já si teďka... Já si teď stoupnu. Stoupne si. Jo? Vidíš? A stojím.

ŠII: A dál?

Š: A teď sleduj. Sedne si. Jo? A teď... Stoupne si. Sedá si a stoupá. Gesto – je to v pohodě.

ŠII: Zívne a přikývne, jako že ho to stále zajímá.

Š: Sedne si. No jó... Vezme telefon, vytočí číslo. Mami? Ahoj mami. Né. To sako do čistírny... Ještě ne. Ale dám si ho tam.

ŠII: Ukazuje na prstech čtyři.

Š: Ušklíbne se na něj. Mami... Mami... Ma ... Mam... ty klempíři ti přijdou ve čtvrtek odpoledne. Ale to už jsem ti říkal... Neříkal? ... No tak jsem asi zapoměl... Ma...  Ano, oběd, no právě kvůli tomu volám... Ve dvanáct... Dušené kuře... No ale... No dobře... Tak jo... Ahoj ma...Matka položí...mi.

ŠII: Zatleská.

Š: Gesto – ušetři mě. No co. Myslíš, že bys to dokázal líp?

ŠII: Jo.

Š: To tě mám jako nechat jednat s mámou, jo? Ty seš blázen.

ŠII: Tak mě k sobě pust.
Š: To není jen tak, takovýhle rozhodnutí.

ŠII: Chceš se snad poradit s mámou?

Š: Dá oči v sloup.

ŠII: Na chvíli.

Š: Změří si ho pohledem a přikývne. Na chvíli.

Proběhne přeměna.

ŠII: Už jsme se? Naznačí výměnu.

Š: Tak zavoláme mamče.

ŠII: Neříkej mamče.

Š: Vytočí číslo. Ahoj mamčo. To jsem zase já... Jaký klempíři... Nech klempíře klempířema a poslouchej mě...

ŠII: Přechází po kanceláři.

Š: Chtěl jsem ti říct, že zejtra na ten oběd nepřijdu... Nechce se mi. No to je stejný, jako když se ti nechce na záchod. Ty chodíš na záchod, když se ti nechce?

ŠII: Tluče hlavou o stůl.

Š: No jasně, můžeš přijít kdykoliv... když tě pozveme...

Š: Ty rány?... To je údržbář, opravuje mi židli... Tak přijď třeba zejtra. Bude vepřo, knedlo, zelo... No tak si dáš jenom knedlo se zelím... No tak jenom zelo, ty můj zajochu...

ŠII: Zvedne koš a chce s ním Š bouchnout.
 Š: Ne nepil jsem. Ale víš co? Je to dobrej nápad... Promiň, musím končit. Tak ahoj - mamčo. Položí sluchátko, vezme ŠII koš a dá ho na stůl.

U: Vejde.

Š: Přejete si?

U: Slyšela jsem nějaké rány, tak jsem měla strach... Máte koš na stole.

Š: Vím o něm.

U: Já … a … a … promiňte, půjdu …
Š: Ale kam byste pořád chodila?

U: Ale já sebou nemám vysavač.

Š: Já také ne.

U: No jo, ale vy ho nepotřebujete.

Š: A vy snad ano?

ŠII: Vykoukne z koše a sleduje debatu. Co to děláš?

Š: Líbí se ti...

ŠII: Líbí.

Š: K uklizečce. Pardon, líbí se vám ten výhled z okna.

U: To mě ještě nikdy nenapadlo, dívat se tu okna. Pracuju zde už dlouho...

Š: Pojďte ke mně.

U: Jde k němu, ŠII též.

Š: Pohleďte na tu krásu. Š dá ŠII koukajícímu z okna záhlavec, ukazuje mu na uklizečku. Podívejte se na ty mraky. Jako by zvali na cestu krajinou, do které když přijde noc a jsou vidět hvězdy, jsou dvě z nich tak jasné, jako by se na vás dívaly a vše o vás věděly. Půlměsíc se na vás laskavě usmívá. A vidíte ty dva kopce? Spíše k ŠII. Kopce jako vozy.

U: Prosím?

Š: Ty dva kopce, jak se tam dmou a lákají turisty k výstupu? Za těmi kopci neoseté lány.

U: A co dál.

Š: Remízek. Jednou jsem tam viděl muflona.

ŠII: Cože?

Š: K ŠII. A v tom remízku je studánka, krásná studánka, ze které bych se chtěl napít.

U: To jste řekl hezky.

ŠII: Mluví, zatímco se Š a U kochají výhledem. Ježíš, ty máš keci. Až jsem si vzpomněl jak jsem chtěl chtěl být básníkem. Četl jsem Ortena, Jílka, Jakuba, Wernische, Rozehnala, Frýdu a Vrchlického. Ale matka ne. Co pro mě znamenal Frýda, byla pro ni ekonomická příloha lidových novin.

U: Mluvil jste tak hezky, proč mlčíte?

Š: Vzpomínal jsem na mládí ... Když se tak dívám na tu krajinu... Nešla by jste na výlet?

U: Ráda.

Š: Tak jo. Vezmu šišku turistického salámu ...

U: Máme vzít housky?
Š: Určitě! Takže zítra v poledne před pojišťovnou?

U: A co váš rodinný oběd? Vaše žena a matka by jistě...

Š: Vezmu je sebou. Těch housek vemte raději víc.

U: Zklamaně. Jistě, samozřejmě.

Š: Žertoval jsem, promiňte.

U: Ach … A nebudete mít kvůli tomu problémy?

Š: Problémy? Myslím, že mi za to stojí. Miluju vás Miriam.

U: Zakucká se.

ŠII: Zakucká se ještě víc.

Š: Chtěla jste mi také něco říct?

U: Ale proč jste mi nikdy nic nenaznačil?

Š: Vy jste mi snad někdy něco...

U: Vášnivě. Myslíte, že ostatním také vynáším koš čtyřikrát denně?

Š: Ach Miriam.

U: Ach Jaroslave. Obejmou se. Gumové rukavice plesknou Š o záda.

Š: Chci tě Miriam.

ŠII: Nevěřícně kouká.

U: Vem si mě, Šurdo.

Š: Sundává jí rukavice.

U: A co bude dál?

Š: Sundáme zástěru.

U: Co bude s námi?

Š: Zaskočen.

ŠII: Tleskne. A máš to Šurdo.

Š: Zítra půjdeme na výlet, uvidíme Muflona...

U: A dál?

Š: Rozvedu se.

ŠII: Cože?

U: A co děti?

Š: Děti jsou už dospělé, Přilísne se. nepotřebují mě.

U: Odtáhne se.

Š: Stalo se něco?

U: Je to takové zvláštní. I když znám tvou rodinu jenom z fotografie...Jde k místu kde stála fotka, překvapena, že tam není, zmateně se na Š podívá.

Š: Už tam není.

U: Podívá se tázavě.

Š: Není tam a nebude.

U: Ale byla tam. A co to bylo nám bude vždycky v patách.

Š: A dá se s tím žít?

U: Nevím.
Š: Dá, věř mi. Minulost je bolest. Bolest je nemoc, kterou my dva vyléčíme naší láskou.

ŠII: Ty seš ale fakt debil.
Uklizečka se k Šuranskému přitulí.
U: Miriam, dyť je to tak průhledný! Co blbneš?
Š: Není zřejmé ke komu mluví. Vidíš, funguje je to.
Š: Co děláš dneska večer?

ŠII: Jako vždycky, ne?

U: Chtěla jsem jít do kina.

Š: Asi jsi s nikým domluvená.

U: Zavrtí hlavou.

Š: A na co půjdeme?

U: Na lesní jahody.

Š: Bergman.

ŠII: Ingmar. Na to bysme se ženou nikdy nešli.
Š: Proč to nemohlo přijít dřív. Tolik ztracených let.
U: Nikdy jsem se ani neodvážila doufat…
Š: Neztrácejme čas. Dnes už se nevrátím domů. Pronajmu si pokoj v hotelu a zítra řeknu ženě, že je po všem.
U: To po tobě nemůžu chtít.
Š: Ne já to chci. Moje rodina, svatba, nikdy se to nemělo stát. Začnu nový život. Nový život s tebou Miriam.
U: Je to všechno tak rychlý.
Š: Není čas čekat Miriam.
U: Napadlo mě, kdybys chtěl… Ne! Ne, to by nešlo.
Š: Co by nešlo?
U: Napadlo mě, takový hloupý nápad, myslel by sis o mně, promiň, neměla jsem začínat.
Š: O čem to mluvíš, Miriam?

U: Takový hloupý nápad. Já bydlím sama, je to jen taková malá garsonka.
Š: Miriam
ŠII: To snad nemyslíš vážně.

Š: Usměje se na ŠII. Ne.
U: Promiň, byla to jen taková bláhovost, jenom nápad, já…
Š: Ne! Nemohu tomu uvěřit! Jsi tak užasná Miriam. Začíná se k ní lísat, líbat jí a svlékat.
ŠII: Já chci taky!

Š: Odstrčí ho ke dveřím.

ŠII: A neměli bysme zamknout?

Š: Zamknu. Jde ke dveřím, vejde Kadlec.
K: Tak jsem prohrábnul ponk a koukněte. Vítězoslavně ukazuje šroub a matku. To se to bude sedět, panečku.

Š: To by klidně stačilo až v pondělí, pane Kadleci.

U: Spěšně si zapíná knoflíčky.

K: Když už jsem tady, mě to nezabije. Všimne si, že se uklizečka obléká..
U: Ta já sem ještě zajdu poklidit před pátou. Pak jdu rovnou do kina, tak ono to akorát tak hezky vyjde. Nashledanou.
Š: Spiklenecky přikývne hlavou. Nashledanou.
K: Šteluje se pod židlí, Pak se koukne na Šuranského, vyleze, otočí židli. Pracuje. Š potichu sedí u stolu, samolibě se usmívá.
 K: Jsem vás asi vyrušil, že jo?

Š: Co, cože?

ŠII: Že nás asi vyrušil.

Š: Proč myslíte?

K: Mám voči, ne?

Š: Vy jste si něčeho všiml?

K: Nééé. A jak jste daleko.

Š: Blízko. Byli jsme si dost blízko.

ŠII: Vyčítavý pohled na K. A mohli jsme si bejt i blíž.

K: Až tak blízko? Takže já jsem vás asi dost vyrušil.

Š a ŠII: přikývnou.

K: Kazišuk. Ze všeho nejvíc nesnáším kazišuky. A teď jsem jedním z nich... Vidíte to. Já jsem přišel, abyste si na mě nahoře nemoh stěžovat, abych projevil snahu,... chápete? Já tu práci potřebuju... Kazišuk.

Š: Mlčí.

K: Tak víte co? Já pro ní doběhnu. Všechno jí vysvětlím, tak ňák gulantně... já jí řeknu, že jsem jaksi nevěděl, že jaksi svým příchodem... Hergot já bych si nafackoval. Tak já pro ni jdu.

Š: To je zbytečný.

K: Ale ne, není. Já ji to vysvětlím.
Š: Nechte to být…

K: Ježíš, já jsem hovado.

ŠII: Souhlasím.

Š: Tak si to tak neberte. Půjdeme spolu do kina.

K: Cože? Ukazuje na sebe a na Š. Po tom všem. Ale já jsem slíbil ženě, že si uděláme pěknej večer. Víte co? Gesto.

ŠII: Je to hovado.

Š: Do kina s Miriam.

K: Jo takhle. Já jsem vážně hovado.

ŠII: Mávne rukou.

Š: Heleďte Kadleci... Kadleci, jak vy se vlastně jmenujete?

K: Já? Kadlec.

Š: Gesto dál...

K: Karel. Kája.

Š: Podává mu ruku. Já jsem Jarda.

K: Jarda jo? Zasměje se. Jardo, můžu ti něco říct?

Š: Povídej.

K: Jako bys to ani nebyl ty. Normálně seš takovej...

ŠII: Jakej?

Š: Odměřenej?

K: No.

Š: Nedůtklivej?

K: Taky.

Š: Bez emocí?

K: Eh?

Š: Takovej zakřiknutej ciprdlouch...

K: No, tak.

ŠII: To snad přeháníte, ne?

K: Hele, Jardo, když už si takhle tykáme... Vezme do ruky brašnu, Š na něj nechápavě pohlédne. K vytáhne láhev.
ŠII: Bohužel nepiju.

Š: Koukne na láhev, mávne rukou, vytáhne kolegovi ze stolu něco lepšího. Nalejou si.

K: Kája.

Š: Jarda.

Ťuknou si.

ŠII: Ježíš mě bude blbě.

K: Mlaskne.  No tak špatný to není, ale ... Naleje si ze svých zásob a vypije.

ŠII: Sleduje ho. Ježíš, mě je blbě.

K: Vytáhne cigaretu, nabídne, oba si zapálí. To je pohoda... A na co jdete?

Š: Co?

K: No do toho kina.

Š: Lesní jahody.

K: Uznale. Lesní jahody. Nějakej přírodní dokument, zřejmě.

Š: Tak nějak.

K: Já mám radši ty holyvucký trháky. Ticho. Hele Jardo. Spiklenecky. Jestli chceš, mě nechal soused klíče, abych mu chodil zalejvat kytky. Von je teď na dovolený. Že bys to tam zalil místo mě?

Š: Na noc jdu k Miriam.

K: Teda Jardo, tichá voda břehy mele. A to by mě zajímalo, jak si to navlíknul doma. Služební cesta, co?

Š: Ne.

K: Ty máš asi ňákou jinou fintičku, co?

Š: Proč?

K: Nějakou vochcávačku... No něco přece musíš doma říct, ne?

Š: No já asi řeknu, že chci být s Miriam, a že se chci rozvést.

K: Seš blbej?

ŠII: Je.

K: Proč se chceš rozvádět?

Š: Nechci žít se svou ženou.

K: Co? No a? Co jako?

Š: Jak co jako? To snad stačí ne?

K: Ty seš amatér. Ty seš prostě amatér. Co si myslíš, že se změní? To myslíš, že to bude jiný nebo co? Jó, ze začátku možná. Já to znám. To seš z toho úplně zesranej, všechno je nový růžový, krásně si rozumíte, samý večeře při svíčkách, to já znám. A pak to přijde. Vona začne plánovat, rozvod, svatbu, začne ti přepínat fotbal a jsme tam, kde jsme byli. A proto říkám: Jo. Ženský jo. Sem pro. Když se hlasuje, zvedám ruku. Ale proč si hnedka kazit manželství. Jo jednou dvakrát zaklížit... Maximálně třikrát. To mám ozkoušený. Ale pak si tě začne nějak nárokovat a to prrr... Hele já jsem jeden rozvod zažil. Vo všechno mě vobrala, mě nezbylo vůbec nic.

ŠII: To je jak ve zlým snu. Kouknou na sebe.

K: Já ti říkám, nech si poradit a neboř si rodinu. Teďka o tom psali v Blesku.

Š: O čem?

K: Jak ta rodina plní tu funkci, že jo... Myslím tu společensko ekonomickou, samozřejmě. To se nedá voddiskutovat, že jo. Rodina je sichr.

Š: Asi to cítíme každý jinak.

K: A nám jde hlavně o to se posichrovat, aby jsme měli nějaku tu základnu, pro ty naše výjezdy... Zázemí, rozumíš?

Š: Pokrčí rameny.
K: No, von si tím asi musí každej projít sám. Dolije skleničku, připíjí. Tak na ženský. Dohoří-li cigarety, zapálí si další.

Vejde manželka ve slavnostní róbě.

ŠII: Ahoj.

Š: Zády k M. Podívá se na ŠII. Co?

K: Otočí se, spatří M, chytne Š za ruku, naznačí mu, aby byl zticha, že to vyřídí. Pardon. Típne cigaretu, jde k ní, podá ji ruku. Kadlec. Vy jdete určitě kvuli pojištění. M a Š se na sebe dívají. Máte štěstí, zrovna jsem byl na odchodu … asi vás mate moje oblečení. Už jsem nepočítal, že dneska ještě někdo přijde, tak jsem se převlékl. Jedu chalupařit. Znáte to. Když je mužský sám, chalupář, osamělý vlk jak se říká … Tak to pojištění.
Manželka: Ale já … Ukáže na manžela.
Kadlec: To je kamarád. Na chvíli se za mnou stavil, ale už spěchá domů. Má nějaké problémy. Bude se rozvádět. Ošklivá věc řeknu vám, ale chvála bohu je pojištěný u naší firmy. Takže nějakej rozvod... Takže Jardo ahoj...

Š: Asi bych vás měl představit. To je moje žena Lucie. Pan Kadlec.

K: Potřese jí rukou s křečovitým úsměvem. No, he... Takže jak jsem říkal. Kdyby byl nějakej problém, tak se obraťte tady na pana... pana manžela... však vy už se znáte. Ježiš to je hodin.  Já půjdu. Tu židli... pane Járo... v pondělí... na ní skočím. Takže velice mě překvapilo... těšilo. No... Tak... Odejde, za chvíli se vrátí. Promiňte, já jsem jenom...  jde ke sklenici, nabízí Š a M, vypije. Koktá, snaží se vysvětlit. Já... Víte... Ono... Já jsem vám...

Š: V pořádku pane Kadleci, můžete jít.

K: Ano! Odejde.

ŠII: Chci zpátky. Chci zpátky. Zařve Š do ucha. Chci zpátky. Š skoro neznatelně zavrtí hlavou.

M: Járo, kdo to byl.

Š: To byl Kadlec, údržbář, veselá povaha.
M: Pan Kadlec... On říkal... To byla nějaká legrace, viď?

Š: Zavrtí hlavou. Lucko, já s tebou nechci bejt. … Ty nechceš vědět proč?

M: Tak proto jsem se měla tak slavnostně obléct. Říkal jsi, abych si na sebe vzala něco jako na svatbu, nebo třeba na pohřeb.

Š se podívá na ŠII a ten přikývne.

Š: To byl omyl. trochu se to zamotalo. Nevěděl jsem, že se to takhle vyvine.

M: Co se vyvine? Jardo? Ticho.

M: Járo, jsi unavený. Pojď domů. Lehneme si do postele a budeme spát.

Š: Váhá. Nemůžu. Já jdu na lesní jahody.

M: Vždyť za chvíli bude tma... Járo pojď, odpočineš si.

Š: Nechci, jdu do kina.

M: Tak dobře, půjdeme do kina jo?

Š: Ne.

M: Ty nevíš co chceš, viď?

Š: Vím. Jdu do kina s Miriam. To je naše uklizečka. Moje. Miluje mě.

M: Prosebně se na něj podívá a vzdychne.

Š: Nechceš mi doufám tvrdit, že mě taky miluješ.

M: Když jsme se brali, slíbili jsme si před bohem, že se budeme milovat až do smrti a že se nikdy...

Š: Neopustíme, bla bla bal. Ticho. Nechci sebou až do smrti vláčet svojí posranou minulostí.

M: Jenže to co bylo ti bude pořád v patách.
Š: Jenže teď je to, co je.

U: Neslyšně vejde slavnostně oblečená uklizečka, Š a M ji nevidí.

Š: Tenkrát jsem sliboval něco, co nebyla pravda. Nemiloval jsem tě. Jen jsem poslouchal svojí matku.

M: Ale jí miluješ.

Š: Prosím tě.

M: Chudáku.

ŠII: Zírá.

ŠII: Co to děláš? Víš jak moc mi na Miriam záleží. I na Lucce. Nechci jí takhle ubližovat. To bych radši nebyl. Pusť mě zpátky, slyšíš.

Š: Zvedne ruce nad hlavu. Křičí. Hovno, hovno slavnej soude.

M: Zvedne se a chce odejít.

Š: Zadrží ji. Počkej. Neobdivuješ mě. Takhle si mě přece vždycky chtěla. Rozhodnýho, silnýho…
M: Prosebně se na něj podívá.

Š: Vykašlal jsem se na tebe, na mámu a dneska večer budu šukat s uklizečkou! Ohromil jsem tě?

M: Domů už nechoď.
Š: Neboj!
Manželka se mu vytrhne se mu a odchází.

Š: Stojí nehnutě, dívá za M, ŠII nevěřícně kroutí hlavou. M se ve dveřích setká s U. Dívaj se na sebe, U se jí snaží chytit za ruku.

ŠII: Chceš slyšet vtip? Boxer prohraje zápas, přijde domů a zmlátí manželku.

Šuranský dojde k uklizečce.

Š: Jsi nádherná Miriam. Vezme ji za ruce, s úsměvem se jí upřeně dívá do očí.Musel jsem to nějak ukončit, možná to znělo krutě, ale znáš to. Nejkdy je lepší čistý řez, než tu ránu nějak pižlat. Chce ji obejmout.
Uklizečka: Nech! … Nechte toho, pane Šuranský.
Šuranský: Ale no tak, Miriam.
Uklizečka odejde. Šuranský se ironicky zašklebí.
Šuranský: Co si to prve říkal? Že chceš zpátky?
Proměna.
Šuranský II: Co na mě tak koukáš, chtěls to sám.

Šuranský: Myslíš? Lucka pryč. Miriam pryč. Máma Mávne rukou. Vezme do ruky nůž a chvíli si ho prohlíží. Moc mi to nezbylo co říkáš? Tma.


Konec